Moji nejbližší už to vědí, a ti vzdálenější si to mohou přečíst právě teď. 22.prosince 2009 jsem byl pozván do České televize, jako hlavní host ranního pořadu Studio 6. Jelikož tato moje životní zkušenost patří k těm zábavnějším a zajímavějším, rozhodl jsem se o ní podělit i s obyčejnými smrtelníky, dokud to v sobě nosím ještě čerstvé.
Jak to všechno začalo
Začátkem prosince mi náš PR kolega Vítek napsal e-mail, že se mu podařilo rozjet jednání s Českou televizí, ohledně jednoho našeho projektu, o který se v práci starám, a že si mě pozvou do ranního pořadu. Začal jsem řešit co si vezmu na sebe, chodil jsem do solárka, před zrcadlem jsem si opakoval jazykolamy a zašel jsem si ke kadeřnici. Čas běžel dál, opálení mizelo, vlasy dorůstaly a jazyk se pod vlivem pivních smrští zase začal zamotávat. Nadešel den D. Po pátečním hraní na akci s Netskym z belgie mi Vítek zavolal, že návštěva je naplánovaná na úterý 22.prosince – což bylo za 3 dny. Dohodli jsme se, že si dáme v pondělí odpoledne schůzku a on mi dá rychlokurz vystupování ve veřejných médiích. Z našeho sedánku jsem si zapamatoval důležité věci: 1) nekoukat do země, 2) nemluvit nahlas ani potichu, 3) gestikulovat, 4) nebýt příliš přítulný nebo odtažitý. Tyhle všechny věci, i když se zdají být malicherné, mi na klidu nepřidaly a nervozita gradovala. Okolo 19h večer mi volal moderátor studia 6 František Lutonský a začali jsme se domlouvat o přibližné podobě scénáře. František na mě působil dojmem sympatického intelektuála a profesionála a tím mě dost uklidnil. Dokonce se zajímal i o to, jak se k nim na Kavčí hory dostanu a jestli je všechno zařízené tak jak má. Nicméně usnout se mi podařilo až kolem 12h večer a probudil jsem se ve 4 hodiny ráno a v hlavě jsem měl snad všechny diváky České televize a všichni se mi smáli.
Roštěnky z České televize
Ráno jsem nakonec pochopil, že z tohodle průseru už se nedostanu a vypravil jsem se směrem na Kavčí hory. Na recepci zpravodajské budovy v areálu České televize, kde sídlí Studio 6, jsem probudil sympatickou brunetku a ohlásil jsem se, jako host ranního vysílání. S ospalky v očích mě mile usadila. Během 5 minut si mě vyzvedla dvojice dalších dvou sympatických 20letých roštěnek a vedly mě kamsi do sklepa. Čekal jsem nějaké svazování a mučení, ale nakonec mi jen napudrovaly obličej, prý abych se jim neleskl do kamery.
Jak jsem hledal záchod
Byl jsem posazen do čekárny pro hosty, a posmutněle jsem zdravil různé moderátory, zprávaře a počasáře, kteří ještě před chvílí stáli před kamerou a já je sledoval na LCD obrazovce. Po chvilce přišla paní a připevnila mi port (bezdrátový mikrofon). Pak se to všechno ale nějak zvrtlo. Strach a stres mi ze střev udělali jednu velkou horskou dráhu a vozejčky se stráveným cukrovím chtěli vyjet z hangáru. Milá průvodkyně mě dovedla až k záchodům, kde jsem jí poprosil, aby na mě nečekala, i když jsem věděl, že zpátky k sedačkám před studiem v podzemním labyrintu rozhodně netrefím. Nicméně pointou je, že uprostřed sraní jsem si uvědomil, že mám na sobě aktivní port a jal jsem se prdět potichu…
Velkolepá šou
Po pár minutách s porcelánem jsem se labyrintem dostal zpět před studio a po chvíli jsem přišel na řadu a byl jsem uveden na plac. Do tohodle odstavce bych vlastně měl napsat, jak jsem se cítil před kamerou a co se mi honilo v hlavě, ale stres mi trochu zatemnil mysl. Jediné co jsem si pamatoval byly Vítkovy rady a stejně to dopadlo tragicky:
- Nekoukat do země – po každé otázce jsem se koukl do stolu, do stropu a na mikrofony před sebou
- Nemluvit nahlas ani potichu – celou dobu jsem mluvil dost nahlas – moderátorská dvojice totiž seděla poměrně daleko a to vyvolávalo pocit, že musím mluvit nahlas aby mě slyšeli
- Gestikulovat – asi jednou jsem nepřirozeně zvedl ruce, když jsem měl pocit, že mi sympatická Helena Šulcová nerozumí, jinak jsem se skoro nepohnul
- Nebýt příliš přítulný nebo odtažitý – vlastně celé moje vystoupení jsem měl v obličeji slizkej úsměv úchyláka – ačkoliv jsem koutkem oka viděl, jak v kameře vypadám, absolutně jsem neměl čas tomu věnovat pozornost…
Mediální hvězda se vrací do Jablonce
Při odchodu ze studia jsem měl z celé věci smíšené pocity. Oba moderátoři se se mnou rozloučili, poděkovali jsme si a já se vydal na cestu domů. Samozřejmě jsem zabloudil a z budovy České televize jsem odcházel vjezdem do podzemních garáží – jak nějakej zloděj Po pár minutách mi začali chodit SMSky typu: „Jsi naše mediální hvězda“ – díky Radku, a podobně. Dokonce mi psalo i pár spolužáků ze střední školy a také kamarádi DJs. Všichni měli pozitivní kritiky a nejvíc mě potěšila pochvala od jednoho z mých šéfů – díky Tome. Je fakt, že takováhle životní zkušenost člověku hodně dá. Nedokážu shrnout do jedné věty, co všechno jsem zažil a všechny ty pocity a myšlenky. Musím jen doporučit, že pokud budete mít možnost být v televizi, tak do toho rozhodně jděte.
. Tak schválně – poznáte který z nich je Columbus?
